Neschopnost

Cítíte to napětí? Je všude kolem nás, není slyšet, není vidět, nevoní, nepáchne, ale přesto je tu. Bolí? Pálí? Svědí? Děsí nás?
Ty ho vnímáš jinak, než já … možná že příjemně, ale co s tím? Co dál?
Přejít to a neřešit? Těžko říct, jestli právě tohle je správná volba. Ale když řešit, tak jak? Není ta situace bezvýchodná? Jak bojovat s něčím, co je nehmatatelné? Připomíná mi to boj s větrnými mlýny. Ty taky nezastavíš.
Dobře, takže jsme se shodli, že nic nepodniknem? Budeme sedět se založenýma rukama a koukat? Budeme pasivní dav?
Co takhle jednou projevit svůj názor?
Vykřičet ho celému světu!
Možná, že svět nebude poslouchat, ale my konečně přestaneme být mlčící většinou. Jsme lidmi, kteří neumí nebo nechtějí formulovat a prezentovat své názory. Neznalost faktů je odpustitelná, ale neschopnost řici svůj názor a stát si za ním, tu netoleruji. Tu odmítám. Slýchám, že jsme drzá generace. Podle mě jsme spíš generace neschopná. Kam to dotáhne, ten kdo mlčí? Snad ne dál, než ti řečnící - to by pak bylo jasné, že je něco v nepořádku.
Ale vždyť ono vlastně je…

Svatba

Všemi obávaná sobota nakonec proběhla téměř bez problémů, já plakala při obřadu, novomanželům to moc slušelo, jídlo bylo super, počasí ideální... Jen na konci party si nevěsta vymkla kotník. Kdyby nebyla střízlivá, tak by se to třeba nestalo :-D Poslední půlhodinu tak proseděla "na hanbě" s pytlem mražených fazolí na noze - pytlem těch zelených, lusků... ty zrovna moc nemusim, ale co, posloužily dobře :-)
S Romanou alias Karlem byla na afterparty sranda, šily s ní roupy ještě víc, než obvykle :-D
Škoda, že to tak rychle uteklo...
Já se už teď těším né na další svatbu, ale na následující víkend. 2 oslavy narozenin + 1 dostihy = unavená Míša







P.S. Bez mojí fotky by to nešlo...

A Bobule znáte...?

Navštívila nejen kraj bobulí, ale i místo, kam jako malá jezdívala do cukrárny U krtečka. Stihla popřát k narozeninám, i pomoct na Mělicích. Dostihy pak už byly jen brnkačka. Je spokojená, uuuf



Dny plné spontánních akcí, dvakrát chata, triatlon Mělice, oslava narozenin, dostihy, kocovina, čočky, vinice, strašák do zelí, grilování, Třemošnice, Věstonice, on, Tom, ona, oni, rajská omáčka, lasagne, v kapse dvacka, kalhoty špinavý, couvání zpět, ležení v posteli, Tři sestry, pusa na krk, Calvin Klein, velký oči, vypadá jak Emmons, škoda, nemoc, kulturák, reparát, povídání, přemejšlení, sranda, dobrodružná cesta, krásná holčička ve vlaku,
Atentát v posteli, vše co mám rád rozdělí...



A co bude dál? Koukne se na fotky, přičichne k zápěstí, zavře oči a je šťastná. V pokoji sedí sama, ale v srdci je s ním. Jeden je srab, druhý je zakázaný, ale on, on se pravidelně ozývá a radí. Samotné rozhodnutí nechává na ni. Ano, tolik demokracie ji dává. A lásky. Tolik lásky, která ji tak chybí.



Co tedy bude dál? ... Uvidíme, snad kafe, snad Rock café :-)

Nepatřím tam

... čtyři lidi z fotky jsou pro mě naprosto neznámí, směju se, ani nevím proč, možná abych byla nejhezčí, vždyť já jsem přeci tak strašně namyšlená!
Prázdniny nevyšly, no, stane se... čekala jsem, že posledních pár tejdnů před maturitním ročníkem budu trávit jinak. Snad s někým, koho mám ráda, na koncertech a místech, který chci vidět. Ale vlastně ... NEVADÍÍÍÍÍ :-)
Pod tíhou zmíněných okolností pak vznikaj fotky jako je tahle. Jsem na místě, kde mě to nebavilo, s lidma, který neznám. Ale Kristy je zlato. Nevím, co bych tady dělala nebejt jí :-)
Hrádek, Nano, Roadko, boršč, cígo, Stella, úsměv, letní kino, potápění, opalování, Hany, Pape, Sajny je na chatě, Jaňďa už pracuje, Hubajs mi spravil notebook, Marina vyhořela, Honza měl narozeniny, hezkej kluk, propadlej pass, tequila, pak nealko, Kristy se nechce fotit, dáme si langoš, půjdem běhat, já možná dneska bruslit, teplo, klimatizace, peču dort, uklízim, Ema má nový terárko, Darcy na ni kouká a oblizuje se... já chaoticky píšu všema deseti a je mi zrovna dobře.
Když už nic jinýho, tak snad vyjde výlet k Sajnymu na chatu. Prej tam je hezky...

Po promoci

No nejsme krásné?

Prázdniny

... čas fesťáků, koupání, opalování a lenošení.
Ne však pro mě.
Inteligentně jsem si naplánovala práci na každičký den až do příštího pátku (prozatím...). Je třeba si trochu vydělat (jo z důchodu člověk nevyžije :D ).
Třebonice, ví vůbec někdo, kde to je? Ačkoliv je to část Prahy, tak sem ještě nezavedli kanalizaci! A to jsme prosím v 21.století! Zajímavé, že?
Nikona mám s sebou, ale na focení nějak není čas. Zato Zaru, tu jsem navštívila a koupila jsem si tam krásný botky :-)
Šárka je sice v HR teprve pár dní, ale už teď se těšíme na Hořepník, viď :-)
Doufám, že příště sem budu moct přidat nějaké apartní foto.

(uměleckou rádoby beletrii přidám někdy příště)

Její myšlenky plynou jak čas

Chtěla mu napsat. Nebo zavolat. Toužila slyšet jeho hlas. Ale nesebrala odvahu. Odvahu, které nikdy neměla moc nazbyt.
Dřív se vše zdálo býti dokonalé. Až do doby, kdy zčista jasna udeřil ten šílený hrom. Hrom, po němž se její život naprosto změnil. Možná si to zasloužila, kdo ví.
Teď sedí a dívá se z okna. Naslouchá zpěvu ptáků, zkoumavě pozoruje namodralou oblohu.
Je klidná, což ale neznamená, že by nebyla nervózní. Nervozitu ona cítí nepřetržitě. Někdy je to svíravý pocit, teď by se snad dal popsat jako příjemné mravenčení po celém těle.
Krev se jí prohání celým tělem a zastaví se v srdci. Na moment cítí úlevu – srdce na chvíli získalo nadvládu nad rozumem.
Nádech – výdech – nádech – uuf
Ona na můj vkus až moc často a moc dlouho přemýšlí. Měla by se naučit dělat věci impulsivně, spontánně. Pomohl by ji v tom on?
Kdy už konečně přestane tolik přemýšlet a začne žít?!